Sol et Luna - El Sol

To ráno se Lenka Láskorádová probudila s prazvláštním, svíravým pocitem v hrudi. Jako by jí mělo puknout srdce žalem, jako by jí do útrob sáhla mrazivá ruka a zaťala své spáry... Bylo to jedno z nejhrozivějších probuzení, jaké kdy Lenka zažila; být vytržena ze sna vlastním děsem, vlastní hrozivou předtuchou. Srdce jí bušilo stejně divoce jako v den maminčiny smrti.

Otřásla se zimou; kdosi nechal otevřené okno a dovnitř vítr navál sníh. Indigově modré závěsy vlály jako smuteční fábory, rvány skučícím větrem.

A byla zima. Hrozná zima. Havraspárská ložnice se na okamžik proměnila v mrazivé peklo. Jekot meluzíny táhlý jako kvílení duší vysátých mozkomory...

Vyskočila z postele. Zachvěla se, tenká bavlna azurové barvy pošitá zlatými slunci ji před nepřirozeným chladem neochránila. Sníh na podlaze jí vrážel do bosých chodidel jehličky pronikavé bolesti.

Lenka stála u okna, její dětsky tvarované prsty věčně zamazané od olejových barev pevně sevřely ebenový rám. Dívala se ven, shlížela dolů na zasněženou stráň před školou.

Byla tak čistá a neposkvrněná...

Ne jako já.

Zahnala pryč chmurné myšlenky a ty vylétly oknem ven, daleko a krákaly jako černí havrani... A Lenka s hlasitým prásknutím za nimi zavřela okno, aby se už nikdy nevrátily.

Nikdy víc.

Věnovala poslední pohled panensky neporušenému sněhu tam dole. Zarazilo ji, když spatřila hlouček sedmi zmijozelských hráčů. Něčemu se smáli a pošťuchovali se mezi sebou. Jeden z nich, ten plavovlasý se ohnal po spolužákovi a otočil se tak bledou, špičatou tváří směrem k Lence.

Bylo to déja-vu.

Najednou měla strach o Draca, najednou ho litovala. Ale... proč?

Než se Lenka nadála, bylo už zmijozelské družstvo pryč.

Sníh na pláni, ještě před chvílí čistý, byl teď pošlapaný a zanesený bahnem.

Byl špinavý.
* * *

Podivný zvuk vyluzovaný jejím žaludkem ji donutil obléci se a sejít do Velké síně na snídani. Mlčky a mechanicky na sebe natáhla trochu zmuchlaný hábit a vyběhla ven na chodbu.

Bylo tam šero a lezavá zima, stejně, jako v její ložnici. Tu a tam se ozýval smích, čísi hlučný hovor, hádka...

Bradavice žily.

Lenka se neubránila vzpomínce na obraz, který kdysi našla v záhybu dávno zapomenuté chodby. Kdo by byl řekl, že slavný Hieronymus Bosch, kupodivu kouzelník, kdysi namaloval Bradavice? Budova na obraze byla živým organismem; Velkou síň zpodobnil umělec jako tepající srdce, chodby představovaly žíly, kterými kolovala krev - studenti.

Jsem malou krvinkou, maličkou součástí celku, mravenec z mraveniště.

Pak se rozesmála při představě sebe samotné, jak si vykračuje po chodbách a oťukává zdi chvějícími se tykadly.

* * *
Strop Velké síně byl toho rána pochmurný, zatažený a seshora se dolů snášely přeludy sněhových vloček slepených do chuchvalců. Bylo tam neobvykle ticho, studentům se očividně nechtělo vstávat před dvanáctou, a ti, kterým se chtělo, jedli mlčky.

Lenka se zrovna natahovala po džbánku s dýňovým džusem, když se kolem ní protáhly dvě dívky. Na rameni ji zalechtal pramen zlatých vlasů první z nich.

"Říkáš, že zuřil?" ptala se jedna.

"Jo, myslela jsem, že zešílel... Ječel, že je to určitě Dracova vina," zabručela druhá.

"Aby mu neutrhl hlavu," starala se její kamarádka.

A pak už obě děvčata usedla ke zmijozelskému stolu. Lenka je znala jenom od vidění. Jak se jen jmenuje ta plavovlasá? Daphne Greengrassová? Párkrát na ni narazila, jak se líbá na chodbě s Montaguem.

Teď byla nervózní a nezdravě bledá. Obličej zmijozelské krasavice zdobila modřina na lícní kosti a nad obočím se šklebila čerstvá jizva.

Co se jí asi mohlo stát, přemýšlela Lenka, že vypadá tak zřízeně? Zmlátil ji? Proč by to dělal? A helemese...

Lákavá vůně toustů se slaninou přitáhla veškerou Lenčinu pozornost. Žádný Daphnein monokl by ji od tak výtečného jídla odvést nedokázal.

Hmmm, dobrota...

A venku za okny zuřila vánice.

* * *
Mlha, vítr a sníh, to vše se točilo a vířilo kolem hradu. Bílá tma, děsivá slepota a záře...

Vichr rval Lence vlasy a cuchal, bodal do zčervenalých tváří ne nepodobný tisícům jehel. Vítr se opřel do záhybů jejího hábitu a jí to připadalo, jako kdyby se měla každou chvílí vznést a nechat se unášet daleko... Jen bodavá bolest jí připomínala, že stále stojí nohama na zemi, že se ztratila v husté mlze...

Proč vlastně šla ven?

Vábila ji bílá. Oslnivá bělost sněhu ji fascinovala a lákala.

Ale nejsilnější byl strach a naléhavost - čeho? Děsivé předtuchy, strachu o chlapce s bledou, špičatou tváří?

Otřásla se zimou.

Směrem od hradu se ozvaly hlasy chlapců, veselé a smějící se.

Kdo to je?

Lenka se brodila sněhem směrem k nim. Jen pozdravit, zasmát se s nimi, ujistit se, že není jediná v téhle zatracené mlze...

Bylo to několik zmijozelských hráčů. Anderson, Crabbe a Goyle.
Lenka, Lenka Střelenka

je blbá, hloupá, malinká!

Divné oči, malá pusa,

je to jenom retard - husa.
Ne, Lenka nestála o další sloky "Lenky Střelenky". Raději zůstala zticha ukrytá v mlze. Ani si nevšimli, že tam stojí. Jen ji minuli.

Kousek od Lenky stála lavička pokrytá bílou zledovatělou krustou. Lenka si šla sednout, už jí dřevěněly nohy.

Ani netušila, jak dlouho tam sedí a sleduje padající vločky, každou jinou. Dveře od šatny se s třísknutím otevřely dokořán a vyběhl z nich Philip Montague. Rozcuchaný a bledý, s podivným výrazem v očích...

Jen jednou probodl pohledem Lenku.

A jediný pohled dokázal, aby Lenčin bubák bral od té doby na sebe Philipovu podobu.

Jeho ještě červené, mrazem nezmodralé rty se zachvěly, jako by chtěl něco říct. Nakonec se jen výhružně zamračil a mlčky šel zpátky do hradu.

Lenka ho ohromeně sledovala, jak se zuřivostí rozkopává a špiní dosud čistý sníh, jako by se mu mstil za to, že ho svojí bělostí oslňuje.

Sama nevěděla, proč tam ještě sedí. Jako kdyby ji Montagueho šílené oči uhranuly a proměnily v ledovou sochu...
Seděla tam a sníh jí padal do vlasů, na řasy a na ramena. Už ani nevnímala to mokro a chlad. Cítila, jak na ni doléhá únava, jak se jí chce spát...

Umrznu tu, uvědomila si a ta myšlenka ji probrala. Vytřeštila oči a rozhlédla se kolem. Jediné, co se v mlze vyjímalo, byla černá silueta Bradavic na kopci a temná linie Zapovězeného lesa.

Zaslechla čísi kroky a přerývaný dech. Zaskřípěly dveře od šatny. Tlumený náraz těla, jako by ten někdo ztratil rovnováhu a spadl na zem.

Lenka mu chtěla pomoci, ale...

Když podávala Dracovi pomocnou ruku, zahlédla v jeho stříbřitých očích slzy. Zbledl ještě víc a trhl sebou a odvrátil se.

"Nečum, Láskorádová!"

"Ale... Malfoy..."

"Drž hubu a nech mě bejt!"ječel. Hlas se mu chvěl potlačovanými vzlyky. "Jdi si za Potterem! Zmiz!"

Neodcházela a její paže nabízející mu pomoc se ani nepohnula.

"Na co si tu hraješ, Láskorádová? Na Matku Terezu?!" Draco byl hysterický, tak nepodobný sám sobě...

Co se ti to stalo?

Nemohla se ho zeptat, ne když křičel a kopal kolem sebe a odmítal její účast.

Nemohla ho zarazit, když se vyškrábal na nohy a přitom skřípal bolestí zuby.

Nemohla ho zastavit, když se rozeběhl k hradu a zhroutil se v půli cesty.

A nemohla mu pomoci na nohy, nechtěl její přítomnost, její soucit...

A ona věděla s naprostou jistotou, že se stalo cosi hrozného, co se ukrývalo za strašlivýma očima Philipa Montagueho.